Pověst:

Při každodenní pastvě farářova stáda se před pasačkou objevila shrbená stařena, její jako sníh bílé vlasy jí zcuchaně a nepořádně visely do obličeje, ruce, nohy, krk i ramena měla pokryty mechem. Podivná stařena požádala pasačku, zda by ji neučesala; dívce se sice nechtělo, ale pak babce třesoucíma se rukama začala rozplétat a rozčesávat zaknocené vlasy. Když se dotkla stařeniny hlavy, poznala, že její tělo je studené jako led a po chvíli už děvče nemohlo pozvednout své náhle zkřehlé ruce. Stařena nasypala pasačce do zástěry trochu suchého listí a zmizela. Udivená dívka doma našla v šatech zapadlý krásný zlatý peníz. Mnozí pak tu podivnou, mechem porostlou ženu hledali, aby od ní také dostali tak štědrý dar...

Král Václav I. daroval Hirzovi, purkrabímu na Klingerbergu, původem z Porýní, území právě stávajícího královského zboží Boletice. Hirzo se objevuje již v létech 1241 až 1248 jako královský kuchařský mistr a od roku 1250 jako purkrabí na Klingerbergu. Protože rozuměl stavebnictví, pověřil ho král Otakar naplánováním a zaloţením města Budějovice. Ten byl skutečně nadaným stavitelem měst, o tom svědčí výhodná poloha města Budějovic. V roce 1268 založil Dolní Vltavici, jejíž založení v tomto roce písemně doloženo, ale ve skutečnosti bylo toto místo osídleno dříve. Hirzo již tehdy rozpoznal, že se zde jedná o hraniční místo, jemuž připadne v obchodě se sousedními zeměmi zvláštní úloha. Hirzo založil Dolní Vltavici ve velkorysých rozměrech, dal jí jméno „Hirzow a dalo by se této velkorysosti rozumět tak, že si jí vyvolil za své sídlo na území svého zboží Mokrá – Dolní Vltavice. V roce 1669 udělil Johann Christian z Eggenbergu Dolní Vltavici městská práva a k tomu pečeť, která byla používána až do roku 1945; jednalo se o znak, který dali Rožmberkové Dolní Vltavici v roce 1505 u příležitosti povýšení Dolní Vltavice na město. Při novém návrhu znaku by jistě odpadla rožmberská pětilistá růže, protože nenávist nových mocipánů byla tak velká, že vedle zabavení majetku bylo také vymazáno jméno protestantských předchůdců. Pravděpodobně byla záměrně přemístěna lávka na znaku z pravého na levý břeh Vltavy. Tím chtěli Eggenbergové dokumentovat, že Dolní Vltavice nemá žádná majetková práva na pravém břehu Vltavy. Kladiva ve znaku dokumentují majetnická práva kláštera ve Schläglu na pravém břehu Vltavy. Zápisy nebo listiny, které by poskytly vyčerpávající přehled o vývoji Dolní Vltavice neexistují, pokud se jedná o údaje před třicetiletou válkou. Různé menší průniky Švédů během války, četné průchody velkých císařských vojsk, způsobily velké škody. Když ale pronikli Švédové v roce 1648 až k Vltavě a byli silným opevněním u Dolní Vltavice odraženi, znamenalo to pro Dolní Vltavici úplnou zkázu.

Obecní archiv, všechny od roku 1632 vedené matriky pokřtěných, sezdaných a zemřelých padly za oběť válce. Pouze jediný starý, také již ohořelý a pouze částečně čitelný exemplář matriky sezdaných zůstal zachován a je uložen na farním úřadě v Dolní Vltavici. Z tohoto bylo zjištěno, že nejméně tucet procházejících žoldnéřů uzavřelo v Dolní Vltavici sňatek. Tento exemplář shořel při úplném vyhoření fary v roce 1945. Vedle vlastního statku Mokrá, který byl založen již dříve, je Dolní Vltavice největším a nejvýznamnějším založeným osídlením purkrabího Hirze. Náměstí je dlouhé 190 a široké 90 kroků, může být se svou plochou přes 1 hektar ještě dnes považováno jako svému účelu odpovídající, přestože mezitím uplynulo 700 let. Okolo roku 1250 tvořila Vltava v horním toku ještě hranice s Rakouskem a Bavorskem. Také když se v létech 1256 až 1258 přesunula hranice českého království asi na stávající linii, zůstala Dolní Vltavice nadále významným místem čilého obchodu, kdy bylo ze zboží vybíráno mýto pro krále nebo jeho zástupce.Pro mýto v Dolní Vltavici (Untermoldau), které klášteru náleželo po staletí, pročež vždy i pečovalo o polovinu tamního mostu přes Vltavu, trvaly stálé spory. Snažilo se je odstranit vyrovnání, ujednané mezi klášterem a knížetem z Eggenberka 11. září 1674, při čemž v něm byl stanoven pro obec a obyvatele vltavické rychty velmi nízký tarif. Za fůru s obilím se 4 nebo 5 koňmi se podle toho ujednání platily ve dvoře při klášterním mýtě 2 krejcary, za sáně s jedním koněm včetně nákladu obilí 2 krejcary. Každý jiný z knížecích poddaných vně vltavické rychty měl zapravit za každý povoz bez obilí 1 krejcar, za každý strych (korec) všeho druhu obilí sem či odtud 3 pfeniky. Za fůru ryb 12 krejcarů, za fůru soli 7 krejcarů, za potah s chmelem 2 krejcary a 3 pfeniky, za volskou či kravskou kůži 1 krejcar, za pár volů 1 šilink atd. Za to musel klášter udržovat polovinu mostu a cestu po ní vedoucí. Správce opat Michael usiloval o to, aby obilí dopravované z Cerhonic bylo od mýta osvobozeno, aniž by toho ovšem dosáhl, jak ukazuje další podobný pokus opata Siarda I., datovaný 11. květnem roku 1707. Šlo přitom v průměru o 1500 korců ročně...